Ulicemi města ve žhavém slunci letního dne proudily davy lidí. Řidiči nadávali a troubili na nedočkavé chodce. Někteří se proplétali mezi auty, jakoby jim nezbývala ani vteřina života na to, aby využili přechody.

Pospíchala jsem z práce domů, tak jako každý den. Zastavila jsem se na ostrůvku křižovatky a čekala, až naskočí zelená. Vedle mne se zastavil mladík. Všimla jsem si, že má slepeckou hůl.

Nakrátko ostříhaný, černé brýle na očích, vysoký, hubený, celý v černém. V uchu stříbrná náušnice. Ovládlo mne sociální cítění, a tak jsem se k němu otočila a ptám se:“ Promiň, nechceš převést?“ Podíval se mým směrem a řekl:“ Ano, budete tak laskavá? “ – nastavil paži. Když naskočila zelená, šli jsme pomalu po přechodu. „Promiňte“, řekl “ zdáte se podle hlasu fajn, dáte si se mnou kávu?“ Doma mne čekal prázdný byt, souhlasila jsem. Zašli jsme na blízkou zahrádku, posadili se, objednali kávu a on říká:“ Nezlobte se. Mám k vám neobvyklou prosbu. Ještě nikdy jsem se nemiloval. Jsem slepý od narození…chtěl bych vědět, jaké to je – nechtěla byste se se mnou vyspat?“

Zalapala jsem po dechu, zrudla jsem, ale pak…mne překvapil malý plamínek tam dole, u páteře. A tak si říkám-co tím zkazím? „Souhlasím“, řekla jsem. „Dopijeme a půjdeme ke mně.“ Šli jsme.

Vystoupali jsme schody do  podkroví činžovního domu, otevřela jsem dveře bytu. Okna v něm sahala až na zem, kde v květináčích voněla bazalka.

„Mohla bych tě svléknout?“ zeptala jsem se. Usmál se a kývl hlavou. Přistoupila jsem k němu, před očima jeho krk. Zajela jsem pod límeček černé košile a začala rozepínat knoflíčky. Vstřebávala jsem jeho zvláštní vůni. Voněl hřebíčkem, svěžestí, tajemnem. Byla jsem rozechvělá jako dívka, touha mi zaplavila kotníky, lýtka, stehna a jako horká vlna pouštního větru se hnala výš a výš, zasáhla vše, co jí přišlo do cesty, zanechala mne bez dechu…

Jak jsem rozepínala níž a níž, objevovala se jeho světlá kůže. Letmo jsem se jí dotkla bříšky prstů. Zachvěl se, a já také. Svlékla jsem košili, začala rozepínat rifle… dotek kloubů na hladké kůži břicha – uniknul mu sten, jak tam tak stál, nahý, chvěl se touhou, vzrušením a rozpaky.

Byl krásný. Černé vlasy, mladé, bílé souměrné tělo. Má touha zaburácela!

„Co dál?“ zeptal se přiškrceným hlasem. „Svléknu se,“ řekla jsem a pak ho zavedla k posteli, posadil se, stoupla jsem si nahá před něj. „Můžeš se mne dotýkat“ řekla jsem.

Zvedl ruce, položil mi je na hlavu. Lehce přejel vlasy po celé jejich délce. „Jsou hebké jako mušelínový šátek,“ řekl polohlasem. Pod tím gestem jsem zavřela oči, bylo tak……osobní. Měkce zkoumal moji tvář, ukazováčkem setřel má víčka, palcem obkroužil linii rtů, přešel na krk, jemně objel klíční kosti, ramena, položil chvějící se ruce na má ňadra. „Jak jsou hebká a měkoučká“ zašeptal se zrychleným mělkým dechem. Trochu je nazvedl, přitáhl mne a chvíli hledal bradavku, až ji našel, vtáhl do svých úst. Cítila jsem, jak tuhne její hrot ještě víc, jak mi vlhne můj klín, jak jsem připravena zcela se mu oddat… pomalu hladil rukama moje boky, objal mne, přitiskl hlavu do klína, nos zabořil k mému klitorisu a sál jeho vůni. „Bože, to je sen“, zašeptal. Ústy zajel přímo na něj a zavzdychal. Pomalu jsme si lehli na postel, rozevřela jsem stehna. Sáhl mi rukou mezi nohy, mezi mé vlhké ochranné plátky a tam, do toho samého horkého místa ponořil nedočkavě svou žhavou, tvrdou čepel touhy, troufale a naléhavě ji smáčel v orosené hloubce tmavé jeskyňky, zprvu pomalu, a jak začala vítězit touha po větší a větší a ještě větší rozkoši, zrychlil, a tvrdě pronikal rytmicky tvrdými údery hloub a hloub, vzdychal a …kůže mi začala vibrovat, zvedala jsem pánev výš a výš, blíž k jeho tříslům, ….. a vlny orgasmu zasáhly mé tělo s takovou silou, až jsem vzlykala rozkoší, prsty zatínala do jeho zad, a náhle cítila jak mocně chrlí do mého těla žhavou esenci a vyplňuje mne celou, celičkou k zešílení!

Když naše těla ochabla, lehl si na bok vedle mne a lehce mne objal. „Jsem tak šťastný,“ řekl. „Vím, jaké je milování. Vím, jak voní žena. Ani nevíš, jak moc jsi pro mne udělala.“

„Můžeš něco udělat ty pro mě?“ zeptala jsem se. „Co by to mělo být?“

„Chci vidět tvoje oči. Sundal by sis brýle?“ Cítila jsem, že ztuhnul, ale zvedl ruku a brýle sundal.

Podívala jsem se mu do očí. Spatřila jsem blankytně modré hladiny dvou horských studánek, nehnuté, strnulé, nezčeří je vítr, ani spadané listí. Jako studené sklo. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy.

Asi to poznal, prudce se zvedl a řekl: „Musím jít. Podej mi prosím oblečení.“ „Vyvedu tě z budovy“ řekla jsem. „Není třeba, trefím sám. Bydlím v přízemí, před měsícem jsem se přistěhoval.“

Odešel… zabouchl dveře, a já zůstala stát v podivně prázdném bytě, se zmuchlaným prostěradlem na posteli, vzduchem nasyceným vůní bazalky, hřebíčkem, svěžestí, tajemnem….