Mám-li se vám na úvod trochu představit, vězte, že jsem architekt. Založil jsem si firmu o jednom zaměstnanci (ano, jsem sobě šéfem i dělníkem) a snil sen o bohaté kariéře. Pronajal jsem si kancelář ve městě a makal od rána do večera, abych si za čtyři roky práce mohl dovolit postavit svůj vlastní barák, na předměstí. Jenže pak přišly první problémy, práce ubylo a zakázky byly spíše pracné, než lukrativní. Musel jsem pustit kancelář ve městě a odstěhovat se do domu, jehož hypotéka mi stále nenažranějším způsobem ujídala z konta. Pokud teď nedostanu pořádnou zakázku, skončím brzo pod mostem. A pak se stal zázrak. Jeden večer mi na služebním mobilu zazvonilo neznámé číslo. „Architekt Fénix, prosím“.

„Dobrý večer, pane architekte, tady Masňák.“ Nasucho jsem polkl. Ten Masňák? Ten Masňák, jeden z největších pracháčů v zemi?

„Haló, pane architekte, jste tam?“
„A-ano, prosím, co pro Vás mohu udělat?“, vykoktal jsem do telefonu.
„Viděl jsem realizované některé Vaše projekty a musím přiznat, že se mi moc líbily. Rozhodl jsem, že si u vás ve městě, tedy spíše na jeho předměstí postavím nový dům. Jste ochoten předložit mi do 14 dnů nějakou zajímavou architektonickou vizi? Já bych ji pak posoudil a třeba se dohodneme na spolupráci. Co na to říkáte?“

Tiše jsem zaúpěl. Do 14 dnů. Kdy si myslíš ty blbečku prachatej, že budu spát?
„No tak, pane architekte?“
„Ano, myslím, že by to šlo“, sám jsem nevěřil tomu co říkám.
„Výborně, hned zítra za Vámi pošlu manželku, aby vám předala plány pozemku a nastínila hrubé obrysy našich požadavků. Takže zatím nashledanou“.
„Nashledanou“.

Po tomto rozhovoru jsem si musel dát hned dvě deci bílého, abych se alespoň trochu uklidnil. Masňák, 14 dnů, zítra!!! Ale co, uvidíme, nic horšího, než že budu zase bez práce, mi nehrozí.

Druhý den jsem vstal hodně brzy, abych dodělal poslední rozdělaný projekt, než přijede „stará“ Masňáková. Ani se ten parchant neobtěžoval sám a pošle raději svou „škatuli“. Doufám, že nebude moc hádavá, babizna stará. To se mi honilo hlavou, když na příjezdové cestě zastavilo auto. Z bílého BMW Cabrioletu vystoupila žena kolem čtyřicítky. Světle modré letní šatečky se marně snažily schovat něco, co jsem nikdy v reálu neviděl. Poprsí té dámy mělo velikost menších melounů a pouze na mašličku uvázané šňůrky kolem ramen, měly co dělat, aby tu zajímavou chirurgickou práci nepustily ven. Kolem krku měla uvázaný hedvábný šátek stejné barvy, který, se zvětšující se boulí v rozkroku mých kalhot, vypadal v mých představách spíše jako obojek líté kočkovité šelmy. Bílá, zcela rozepnutá blůzka, ledabyle přehozená přes ramena, jen podtrhovala nádhernou línii obrovských ňader. „Co je toto zase za čertovinu“, blesklo mi hlavou. „Masňák má přes pětašedesát, tak to spíš bude zbloudilá ovečka, která neví, jak se ocitla v naší slepé ulici a zřejmě potřebuje poradit s cestou“. Po vzoru svého malého přítelíčka jsem vstal a šel otevřít.

„Dobrý den, co si přejete madam?“
„Masňáková, dobrý den. Manžel mne posílá s plány pozemku. Mám s vámi domluvit vizi našeho nového domu“.
„P-p-paní M-M-Masňáková? A-a-ano“, koktal jsem a hleděl do jejího výstřihu. To, co za oknem vypadalo jako menší melouny se přímo přede mnou změnilo v melouny. Ve velké melouny.
„Mohu dál, nebo vy úřadujete mezi dveřma?“
„A-a-ano, samozřejmě, prosím“, vykoktal jsem ze sebe a uvolnil jsem cestu, abych pustil paní Masňakovou do svého domu.

Jak procházela kolem mne, vůně jejího parfému ještě více zocelila mého nadržence a velikost boule v kalhotách by se už asi nedala ukecat na schovaný mobilní telefon. „Dáte si kávu nebo něco ostřejšího?“ ptám se jako správný hostitel a přehlušuji tak hlasy, které se mi z rozkroku derou do mozku. „Pokud dnes večer nebude doma Andrea nebo Soňa nebo Laura nebo Kamča nebo Terka, tak ti uhoním ruku“, neustále mi vzkazoval ten můj čertík.

„Ostřejšího nic, děkuji, jsem vozem, ale kávu se smetanou bych si později dala ráda. Teď se ovšem pojďme prosím věnovat tomu, proč jsem zde.“
„Ano, samozřejmě“, povídám a jdu se kolem ní posadit ke svému pracovnímu stolu. „Hele, ty tam nahoře, to je tygřice a ty koziska, já bych tak rád mězi ně zajel, co ty na to?“, hučí mi v hlavě.

„Manžel mi dal s sebou tyto plány“, povídá paní Masňáková a vytahuje z kabelky nějaké papíry. Stoupá si vedle mne a rozkládá plán pozemku na mém stole. Snažím se dívat do plánů ale neustále pokukuju po těch obrovských vnadách.
„Je to velký pozemek, co říkáte, pane architekte?“
„C-což.. A-Ano, je to přímo maxi pozemek“, povídám ale nesklopuji zrak z jejích ňader, které jsou tak vyzývavě blízko mne. „A vidím, že je přímo vedle mého!“ Mezi nohama mám hotové peklo. Hraje se mnou dvojí hru nebo mi to nakukává ten můj nedočkavec?

„Takže kam bychom asi měli měli postavit ten dům? A mimochodem, chtěla bych, aby i on byl velký, výstavní,“ pronesla paní Masňáková. „Máte již nějakou inspiraci?“, olízla si špičkou jazyka horní ret.

„Di na to ty vole, nebo ti udělám ostudný flek na kalhotech“, slyším přímo řvát svůj ocas. Jdu na to. „Ano, mám už inspiraci. Díky vám, milostivá.“
„Tak mne se svou vizí zkuste podrobně seznámit. A nic nevynechejte, pane architekte“, švitoří milospaní Masňáková.
„Hmmm. A-ano. Takže. N-no,“ sázím vše na jednu kartu. Na papíry na stole se ani mrknu a dívám se jí přímo do očí. Rukou beru šňůrku jejích šatiček a pomáhám ven pravému melounku. „Vezměme si napřed ten Váš obrovský pozemek,“ hadím jí celé pravé ňadro. „Asi tak v jedné třetině,“ mezi palcem a ukazováčkem žmoulám tuhnoucí bradavku, „bych počítal s místem na dům.“

„Pokračujte, prosím, pane architekte.“
Beru do ruky druhou šňůrku a vysvobozuji druhé ňadro. „Ten bude samozřejmě přesně podle Vašich představ také hodně veliký,“ hladím jí druhý prs, „zakrýt ho necháme takovou menší stříškou,“ masíruji jí druhou bradavku.
„Jak to bude vypadat za domem, pane architekte?“

„Za domem,“ stoupám si za ni a vyhrnuji jí zezadu šatečky až na ramena, “ uděláme okrasnou zahradu. Vzadu budou okrasné stromky,“ masíruji jí záda, „pak přejdeme na anglický trávníček, „hladím ji po celých zádech. „Trávník dá me také na pozemek před dům,“ povídám jí něžně do ouška, zatímco rukama jí opět zpracovávám její těžké přednosti. „Vedle domu postavíme také garáž,“ zajíždím jí rukou pod bílé krajkové tanga a vnikám jí prostředníkem do chtíčem zmáčené lasturky. „Vidím, že do ní necháme asi i nainstalovat vapku na mytí vozů. Také vrata dáme automatická, na dálkové ovládání,“ třu jí naběhlý poštěváček a druhou rukou mířím na zadečku pod úzký pruh jejích kalhotek. „Asi necháme postavit dvojgaráž, co říkáte madam?“ ptám se, opracovávaje jednou rukou její její vlhkou kundičku a druhou ústí kakaové dírky.

„Ano, jak myslíte, pane architekte,“ vzdychá tlumeně má zákaznice, „začínám o tom mít jasnou představu“.
Jednu ruku přesunuju na její nádherné ňadro, druhou nechávám masírovat její Venušin hrbolek, „mezi dům a garáž bych dal nějakou vkusně upravenou zámeckou dlažbu,“ pohrávám si s jejím ochlupením. „Nebo spojíme garáže s domem a dáme dopředu malou zahrádku?“
„Nechám to na Vás, pane architekte.“

Otáčím ji k sobě a pokládám na její plány draze nabytého pozemku, na něž se v okamžiku svezla z ramen její bílá blůzka. „Pokud necháme vysadit okrasnou zahrádku, bude se o ni muset někdo pečlivě starat,“ upozorňuji madam Masňákovou a přesouvám svůj lačný jazyk k jejímu touhou rozpálenému klínu. Odhrnuji jí její tanga kalhotky pře stehno nastranu. „…udete i uset avidelne avlazovat,“ mumlám, aniž bych přestal jazykem opracovávat její poštěváček. „Ejne tak se udete uset stalat o ten elky poemek a ům,“ soukám ze sebe při lízání a rukama jí obhospodařuji ty dvě dýně s tvrdě tyčícími se bradavkami.

„A-ano, sa-mo-zřej-mě,“ dere se mé zákaznici z pootevřených úst. Rukama mne chytá za hlavu a jazykem si olizuje rty. „Naj-du si na to ně-ko-ho vho- dnééééééééé…“. Víc nedořekla. Z její plánované garáže vytřelil proud horké tekutiny.

„Promiňte, pane architekte, moje zahrádka byla hodně dlouho suchá, tak jsem s tím zavlažováním nedokázala ještě nějaký čas počkat.
Posaďte se prosím na svou židli a já to zopakuji, zda jsem to pochopila správně. Říkáte, že když k nám přijede někdo třeba s tahovýmto bourákem,“ vyprostila konečně mého ztopořence z kalhot, „bude si ho moci na instalované vapce i umýt?“ ptala se mne, zatímco se přibližovala svými ústy k má tuhé chloubě.

Pak olízla uzdičku mého kyje a umlčela se, jak ho celého lačně pohltila svými ústy. Zatímco můj bourák střídavě mizel v její umývárně, já jsem si pohrával s hustou hřívou jejích havraních vlasů, hladil jsem ji po ramenách a sklouzával po pažích vážit její zelinářské zboží. Kouřila fantasticky a jistě by to netrvalo dlouho a  stříkal bych jako ona před chvílí. To mu jsem ale zatím chtěl zamezit.

„Ano, paní Masňáková, pochopila jste to s tím mytím správně. Ale umytý vůz přece nenecháme zase stát jen tak venku. Pojďte, zkusíme s ním zacouvat do garáže.“ Postavil jsem ji k pracovnímu stolu a přímo nedočkavě jsem ho do ní zarazil.

„Opatrně, pane architekte, ať nenabouráme!“ , vyhrkla jemnou bolestí. „Ano, samozřejmě madam, zkusím řídit svůj bourák obezřetněji“, chytil jsem ji za boky a hrál si na autoškolu. „Tak ta garáž se nám povedla, co říkáte milostivá? Možná ta příjezdová cesta. Je taková těsná. Zkusíme ji trochu upravit?“
„Zkuste, pane architekte, ale s garáží opravdu nic nedělejte. Ten Váš bourák do ní pasuje fantasticky.“

Nechal jsem ji opřít rukama o můj stůl a nadzvedl jsem jí jednu nohu. Její lasturka se krásně otevřela a má výuka zajíždení do garáže rázem dostala nový rozměr. Potvrdilo se staré pravidlo, kdo maže, ten jede a paní Masňáková mazala dokonale. Intenzita pobíhání mého průzkumníka po její jeskyňce se stále zvyšovala. Už, už mi v něm začalo pocukávat v předtuše blízkého vyvrcholení, když se má zákaznice zeptala: „Myslíte, pane architekte, že by se vzadu na zahradě našlo místo i malou stáj pro koníka. Já totiž velmi ráda jezím na koníkovi.“

„Myslím, že nějaké místo najdeme,“ povídám a sedám si na židli. Sundávám jí kalhotky pro pohodlnou jízdu, „naskočte si, milostivá“ a směřuji ji na svoji kládu, zády k sobě.
„Tady někde v těchto místech bychom ji mohli nechat postavit,“ hladím ji po zádech mezi lopatkama, zatímco ona rozjíždí divokou jízdu na mém ohonu. Koník pak bude mít volnost a občas ho můžete nechat proběhnout okolo domu“, povídám jí a přejíždím rukama přes její přednosti. Cítím, jak mi pod rukama zase naběhly její bradavka a mám obrovskou chuť mít je v puse.

Jakoby vycítila mou touhu, otáčí se ke mně předem a dává mi možnost semknout jemně mezi zuby své dva knoflíky. Její jízda je z těch nejdivočejších. Občas se skoro zahryzávám do jejích čudlíků a pevně svji svírám rukama, aby snad nespadla. Už to vypadá, že tato jízda bude konečná, když se v ní projevuje zkušená milovnice. Jistě cítí, jak můj úd uvnitř jí pulsuje, nechává všecho sesedá a pokládá mi další otázku: „Pane architekte, zkusíme najít i místo na letní altánek? Já se také ráda jen tak povaluji na lenošce pod modrou oblohou a odchází si lehnout do mé kožené sedačky.

Hmmm, tak altánek, myslím si. „To víte, že najdeme i místo na altánek. A cestičku k němu vymyslíme tak, aby nám pěkně zapadla do celého konceptu,“ poklekám jí se ztopořeným pyjem mezi nohy. Jednu jí zvedám nahoru a vnikám do vlhké komůrky. „Budete si přát takovouto širší?“, přirážím a olizuji jí prsty u zvednuté nohy, zatímco rukama se snažím hladit její hebké stehno.

„Ukažte?“, povídá paní Masňáková a přejíždí mi rukou od kořene ocasu, přes svůj poštěváček, ochlupení až k bradavkám, které si zkušeně masíruje mezi prsty. „Ano, takto by to bylo pro návštěvníky hodně pohodlné,“ vzdychá, když jednou rukou opracovává svůj růžový hrbolek lásky a druhou střídavě obě tvrdé bradavky. „Ale asi zvolíme trochu užší cestičku,“ povídá a svírá svá stehna k sobě.

„Takto,“ nepřestává s drážděním svých citlivých míst, „totiž budou mít hosté lepší mo-mož-nost, pro-pro-hlé-dnout si to gej-zí-rové je-zír-kooooo“.
Jakéjezírko, o němž zatím nebyla řeč, jsem pochopil vzápětí. Kolem zabodlého údu se jí tryskem tlačila vem další její šťáva slasti, neboť mne zkušeně a nenásilně dostala k tomu, abych jí opracovával svým vymetákem přímo její G-bod. Teď se z ní ven řinula šťáva, která jí stékala po zadečku a stehně na mou sedačku. Mocné stahy její kundičky bušily do mého ocasu a zůstávalo jen otázkou vteřin, kdy její gejzírové jezírko dostane další podobu. Snad by i omdlela, jak jsem zvýšil intenzitu bušení do její kundičky ale už to nemělo trvat dlouho. Cítil jsem, jak mi v něm tepe a jak co nevidět vymaluji její komůrku na bílo.

„Dovnitř ne, architekte,chci to na obličej!“ zařvala madam Masňáková a bylo to tak akorát v hodině dvanácté. Jak jsem ho vytáhl a jak si sedla, spustil jsem spršku, jakou už dávno nepamatuju. První úder zachytila její otevřená pusa, druhý nekontrolovatelně mířil přes její havraní hřívu na sedačku. Potáhl jsem za něj a další sprška pokryla její pravé ňadro jak sníh planinu v lednu, další potažení znamenalo trefu přímo mezi její melouny. Pak už jsem jen zavrátil hlavu dozadu a cítil, jak mi ho vysává svými ústy. Zpět do reality mě dostala až její věta: „Tak do bychom měli smetanu, teď si dáme tu kávu, co ty na to architekte?“

„Ano, dáme“.
„No a myslím, že tu zakázku od mého muže dostaneš. Tvá vize se totiž plně ztotožňuje s mojí a to bude rozhodující při mém pohovoru s Masňákem.
„Tak snad to vyjde“, podávám jí šálek kávy ale v duchu již vím, že pod mostem neskončím a že ještě večer přibude v mém diáři jméno – Žaneta.